Amuletotalismany

 


Co je to magie - posvátná věda


   (Termín je patrně odvozen z perského slova, které znamená “moc” nebo “velikost”; podobně v latině magnus znamená velký, v řečtině megas mocný, v sanskrtu “maha” znamená moc.) ve staré Persii byly mágy nazývány osoby, které byly schopny ovládat nadpřirozené síly (podle Porphyria je slovo magie perského původu a znamená posvátnou vědu). V mnoha dosud podaných vymezeních magie je nutno rozlišovat přístup okultistický, resp. hermetický a “vědecký” (kulturně antropologický, entologický). Kulturně antropologické pojetí magie se kryje s pojmem čarodějnictví (lidové čarodějnictví) a je v tomto smyslu zcela zavádějící. Příležitostně je zde magie také ztotožňována s šamanismem. Hermetikové předpokládají, že magie je pozůstatkem pradávné vědy o přírodě a dědictvím po zaniklé kultuře.


  Jiné názory chápou magii jako vědění a činnost, které se rozvinuly na základě dnes již zaniklých schopností člověka. Konečně třetí pojetí chápe magii jako vědu a činnost, kterou člověka naučili “padlí andělé”, což by mohly být podle jistých hypotéz bytosti z jiné planety, pomineme-li esoterní význam výrazu “padlí andělé”. Historicky vzato byla magie pěstována ve svatyních starého Egypta, ale i v Persii, Babylónii, staré Indii a dalších prakulturách.


   Protože “nadpřirozeno”, pojem, jímž je magie definována, je chápáno různě a má i historicky proměnlivý význam, jsou dosud podaná vymezení magie nejednotná a namnoze i neurčitá. Velcí mágové starověku, jako byli Mojžíš, Zoroaster, Apollónios z Tyany a další, nezanechali sami žádné vymezení magie. Gnostik Simon Magus nazýval magii “nejvyšší mocí”. Římský filosof a básník Lucius Apuleius ve II. stol. po Kr. chápal magii, stejně jako Platón, jako “božskou vědu”, která umožňuje styk s bohy, pomocí něhož lze dosáhnout jakéhokoli cíle. Apuleius tvrdil, že Pythagoras i Platón znali magii (oba byli do magie zasvěceni v Egyptě), ale nepoužívali ji, a že na magii se zakládalo vědění ve starém Egyptě, Chaldei, Persii a Indii. Podle Plinia zanechal perský mág Ostanes dílo o magii, ale zachovalo se jen jeho zdůraznění, že existuje několik druhů magie, nikoli však jeho vymezení magie. Apoleius se ve svém díle Zlatý osel (Metamorfózy) dotýká často problému magie, ale sám ji přesněji nevymezuje. Plotin ve svých Enneadách uvádí, že magii se zakládá na znalostech tajemných souvislostí mezi věcmi: magie je mu vědou o přitažlivosti a odpudivosti věcí – dnes bychom řekli, že magie je vědou o skrytých korespondencích mezi věcmi; ale to je jen jeden z jejích aspektů. Jamblichos ve svých Mystériích egyptských zaměňuje magii s jednou její formou – teurgií. V období renesance chápe Marsillo Ficino magii jako nástroj božského tvoření a rozlišuje ve své Apologii , dovolávaje se Platóna, rituální, ďábelskou a přírodní magii.


  Klasik západní magie H. C. Agrippa von Nettesheim (De occulta philosophia, kn. I.) chápe magii jako “nejhlubší ovládnutí skrytých zákonů a podstaty přírody” a podává současně první systematickou teorii magie, kterou vyjadřuje ve dvou základních tezích: (1) všechny věci mají svou duši a projevuje se v nich duch světa, který je navzájem spojuje; (2) všechny věci se nacházejí na téže úrovni, vzájemně na sebe působí a předávají si své síly (tj. tzv. přírodní magie – magia naturalis). Jeho současník lékař T. Paracelsus von Hohenheim nazývá magii “nejvyšší moudrostí” a chápe ji jako jednotu vědy a umění. Renesanční filosof G. Bruno (De magia physica a jinde), který vysoce vyzdvihoval úroveň egyptské nagie, rozlišuje spirituální a přirozenou magii a chápe magii obecně jako schopnost vyvolávat příčiny skrytými způsoby psychologickými. G. della Porta (Magia naturalis, 1619), který se však zabýval jen tzv. přírodní magií, v ní viděl vrchol přírodních věd. Folosof a státník F. Bacon Verulámský (Instauratio magna, kn. III.) v rámci své klasifikace věd definuje magii velmi výrazně jako empirickou či experimentální metafyziku. Myšlenka, že magie je jakousi praktickou metyfyzikou, je zásadně správná. Ani novodobí autoři spisů o magii, dokonce ani ti, kteří se jí zabývali prakticky, nepodávají jednotné vymezení magie. Éliphas Lévi Zahed (Klíč k velkým tajemstvím) charakterizuje tajemství magie básnicky a označuje ji za první z věd; na jiném místě (Dějiny magie) tento autor říká, že “v Egyptě byla učiněna z magie univerzální věda, která byla formulována v dokonalé dogma” v Hermově Smaragdové desce Papus (La science des mages) nerozlišuje mezi magií, okultismem, hermetismem a esoterismem, ale na konci svého největšího díla o okultismu (Traité méthodique de science occulte, Paris 1891, s. 932) uvádí, že magie je aplikací okultního poznání v praxi. Toto okultní poznání formuloval v deseti tezích a později ve třech základních axiómech: (1) základním zákonem akce ve všech pláních universa je existence trojjedinosti; (2) existence korespondencí úzce sjednocuje všechny aspekty viditelného a neviditelného univerza; (3) existuje neviditelný svět, exaktní dvojník a neustálý činitel světa viditelného (La science des mages, 4. vyd. Paris 1956, s. 11).


   Ve své praktické magii chápe Papus magii jako vědu a umění a vzletně připojuje, že “synteticky posuzována, je magie vědou lásky”, ale jinde ji opět považuje za “vědu a umění, jimiž člověk může poroučet neviditelným bytostem”. Ani u velkého historika a systematika okultních věd C. Kieswettera nenacházíme žádnou přijatelnou definici magie. Zcela moderní praktik J. Boucher (1941) definuje magii jako “akce člověka v mimofyzické rovině”. je to pojetí, z něhož chceme sami vyjít. Tomu je blízké pojetí P. Piobba, který uvádí, že magie začíná tam, kde končí fyzika, a že je tedy “vyšší fyzikou”.


   Filosofickým základem magie je magický idealismus, který je v podstatě rozvinutím klasického hermetismu, zejména jeho zákona trojnosti a učení o astrálním světle jako universální duši všeho jsoucího. Můžeme ovšem rozlišovat magii teoretickou, a zůstaneme-li u magie praktické, můžeme říci, že je – s výjimkou teurgie – prací s artrálem a v astrálu. Astrál, čili “duše” všeho jsoucího, ať už bytuje fyzicky, nebo jako věc pomyslná, je životní a tvořivou substancí všech věcí a jevů, bytostí a idejí. Zásahy v pláni astrální tak nutně vyvolávají účinky v pláni fyzické, jejíž dimenzí je i empiricky pojatá lidská psychika. A právě tyto zásahy do astrálu jsou podstatou magické praxe, resp. její nižší formy – psychurgie – a projevují se jako kauzálně nevysvětlitelné, i když mohou mít formu zdánlivě kauzální (jako je např. úraz nebo smrt způsobená zpětným odrazem nebo černomagickou operací: oběť černého mága umírá např. sebevraždou, ale její příčinou nebyl vnitřní psychický imperativ sebevraha, nýbrž imperativ astrální).


   Zatímco v interakcích mezi fyzickými objekty viditelného světa se uplatňují kauzální vztahy a princip determinismu, je magie založena na interakcích mezi světem fyzickým a astrálním, a uplatňují se zde proto principy přírodním i společenským vědám neznámé. Jinak řečeno: na rozdíl od fyzika, chemika, technika, lékaře atd. způsobuje mág ve fyzickém světě účinky prostřednictvím astrálu, a to poměrně přesně vymezenou metodou. Protože hlavním prostředkem magie je astrální svět, empirickým vědám neznámý, nelze dost dobře její praxi charakterizovat koncepty empirických věd. Schematicky vyjádřeno jde o následující interakce:

Přijmeme-li jako fakt existenci astrálního světa a s ním související tezi o tom, že vnitřní podstatou všech entit jsoucna je jejich “duše”, jeví se nám praktická magie skutečně jako “empirická metafyzika”, či jako teoretická a praktická metapsychologie. Absurdní a neuvěřitelná se jeví magie jen tehdy, zastáváme-li přesvědčení, že v psychofyzické realitě existují jen empirickými vědami potvrzené kauzální relace mezi jejími objekty a že tyto objekty jsou úplné ve svých, empirickými vědami potvrzených strukturách, tj. že nemají žádnou transcendenci.


   Přijmeme-li pak za skutečnost existenci transcendentna a transcendentálna , můžeme říci, že magie je relací mezi transcendentálním subjektem mága a transcendentnem jeho objektu magické činnosti. Za transcendentálno lze považovat vše, co je v subjektu mimoempirické (tzv. transcendentální subjekt C. du Prela). ve výše uvedeném schématu jsou obsaženy pouze tři základní druhy magické akce, spadající do oblasti nižší magie, resp. psychurgie, v níž se pracuje s astrálem. Magik může zaměřit svou činnost na vlastní astrál a na astrální bytost (elementární duchové, “duchové” zemřelých osob a další). K prvnímu druhu akce patří i tvoření elementálů (umělých astrálních bytostí), a chápeme-li pojem magické akce široce, nikoli jen jako vědomě použitou metodu, tedy i tvoření larev. Schéma je ovšem nutným zjednodušením problematiky a jeho smyslem je pouze přiblížit podstatu nižší praktické magie. V magii samé se tyto skutečnosti vyjadřují esoterně a zcela jiným jazykem. V uvedeném schématu je obsažen ještě svět duchovní, který je předmětem vyšší magie – teurgie. Podle toho, na jaké úrovni mág pracuje, rozlišujeme psychurgii jako magii zaměřenou na práci v astrálu a teurgii jako magii zaměřenou na práci ve světě duchovním. Podle toho, k jakému cíli je magická operace zaměřena, rozlišuje se již odedávna: 1. magie bílá, jde-li o cíl eticky nezávadný; 2. magie černá, jde-li o cíl eticky závadný, tj. smyslem magické operace je poškození nebo zničení objektu operace.


   Hranice mezi oběma těmito druhy magie jsou však nejasné, což je dáno relativismem společenských mravních hodnot. Např. milostné očarování nemusí objekt vůbec poškozovat nebo mu působit újmu, ale donucuje ho k něčemu, co není v souladu s jeho intencemi. Černá magie se někdy definuje jako magické používání démonů, ale v magii není rozhodující prostředek, nýbrž cíl. V novodobé magii se ještě rozlišuje tzv. “červená magie”, tj. nyní velmi oblíbená sexuální magie. Klasikové, jak už víme, třídili magii na přirozenou (magia naturalis) a nadpřirozenou (magia innaturalis). První byla spíše jakousi spagyrií, neboť pomocí utajovaných znalostí o skrytém působení bylin a různých fyzických objektů a úkonů vyvolávala účinky v psychofyzickém světě. Druhá byla prací v astrálu, resp. i ve světě duchovním, tj. zahrnovala psychurgii a teurgii.


   Magik sám se obvykle na magické operaci podílí svým transcendentálním subjektem. Jsou-li dvěma hlavními činiteli magie vůle a imaginace, jak to zdůrazňoval zejména Paracelsus a jiní, není to vůle a imaginace, jak je známe jako fenomén empirické psychologie, nýbrž je to již imaginace a vůle magicky preparovaná, tj. transcendentální. K tomu slouží magický výcvik. Bez tohoto výcviku je praktická magie v podstatě nemožná, i když výjimečně lze docílit výsledků mechanickým, ale naprosto přesným, předepsaným způsobem, uvedeným v některé z příruček magie, za předpokladu pevné víry v úspěch. Pevná víra je přirozeným magickým činitelem a uplatňuje se zejména u čarodějů a čarodějnic. Původním cílem magie bylo ovšem ovládání přírodních sil, s nímž souviselo i poznávání jejich zákonů a historie (magie zvědná). Vývojem lidské kultury však byla takto pojatá magie postupně nahrazována technikou a vědami. Současně se stále více a více kultivovaný člověk odcizoval původní jednotě s přírodou, bytostnému vztahu k dnes již nevnímatelným dimenzím přírodního bytí – a ztrácel své přirozené magické schopnosti. Proto v určité etapě vývoje lidské kultury vznikla magie jako pokus uchovat tyto původní vztahy člověka; ještě později se stala už jen vzpomínkou. Nedokonalá lidská řeč již nebyla s to zachytit původní svět magie, protože její pojmy již odrážely svět zcela jiný. Postupující úpadek morálky, přirozený důsledek zesilující se restriktivní funkce kultury a dehumanizačních vlivů civilizace zvláště, učinil znalost magie nebezpečnou v mysli egoistických jedinců, ovládaných potřebami bohatství, moci, sexu, pocity nenávisti, závisti a dalších. Uvádí se, že Egypťané po vpádu Hyksů skryli své znalosti magie a učinili z ní esoterní aenigmatickou vědu, která byla sdělována jen vybraným osobám, které se před tím musely podrobit velmi přísným zkouškám způsobilosti pro přijetí této vědy. Osob praktikujících dnes magii je velmi málo, i když zájem o magii je ve světě velký. Vztah k magii je motivován především zvědavostí a senzacechtivostí, jakož i zvláštním druhem romantismu, a je dnes především druhem vzrušujícího vztahu k tajemství a záhadám světa a lidského bytí. Magický svět sám jakoby střehl práh, jímž se vstupuje do jeho svatyně, a strašlivá, třikrát přicházející “strážkyně prahu” se snaží odradit jedince, který se rozhodl oddat se magii. Je to varovná viza, a mnozí se proto vracejí ke svým “pozlaceným okovům” tohoto světa, nebo je vášeň silnější než strach, strhává do pout “magického otroctví”. Jen nemnozí přistupují k magii, aby se jí věnovali v jejím původním noetickém smyslu. Neboť jako na každé cestě vzhůru musí se ten, kdo se chce vážně zabývat magií v jejím původním, zejména gnoseologickém poslání, vzdát mnoha požitků tohoto světa. Současně ovšem pro mnohé je magie velkým příslibem naplnění všeho nedosaženého a nedosažitelného; oddávajíce se magii jsou však neodvratně vtahováni do astrálních vírů lidských vášní a platí celým svým životem osudný krok k uskutečnění svého poživačného sobectví. V magii se výrazně promítá faustovský problém člověka, jeho neukojitelná touha, ať už je to touha po poznání, nebo po tělesných slastech, moci, bohatství atd. Přirozeným důsledkem oddání se magii je oběť: ta je vyžadována již v rovině ceremoniální, ale vystupuje jako stín všeho, co bylo magií získáno, ať už v rovině čistého poznání, či v oblasti materiální. každý magický akt vychyluje ramena Hermových vah bytí a jeho tajemný činitel jim opět navrací rovnováhu. Běda tomu, kdo nedostatečně chráněn nebo lehkomyslně vnikl do krajů astrálna a nejistě se potácí šerem jejich plání plných nedohledných propastí. Jen ten, kdo získal Světlo a odhodil své okovy, se může odvážit vkročit do světa magie. Její historie je plna tragických osudů: J. Schöpfer, lehkomyslný nekromant, P. B. Randolph, divoký “rosekrucián”, a další umírají vlastní rukou, Éliphas Lévi platí nejbolestnějšími zkušenostmi a umírá v bídě, nemocen a opuštěn, posedlý A. Crowley končí jako ubohá lidská troska, M. de Pasqually mizí beze stopy a Fausta si odnáší sám ďábel.


   “Ideálem magie pracující na hmotě jest dokonalý, vítězný člověk ve smyslu světa, ideálem vyšší magie, pracující na duchu, je dokonalé chápání pravdy, krásy a dobra. Těmto vznešeným cílům podřizuje [magik] vše ostatní, práci a hmotné výhody pokládá za nedůstojné inteligentního člověka; uznává důležitost chudoby i smrti a nevzpouzí se jim, hmotnému světu a životu ve společnosti davu poskytuje jen to, co jest bezvýhradně nutno (...) Magie je pochopením rovnováhy bytí. Této rovnováhy člověk může využíti silou své inteligence” (J. Kefer: Syntetická magie, s. 37). Prameny evropské magie jsou zejména (...). Novodobým klasikem ecropské magie se stal exkomunikovaný francouzský abbé Louis Constant (1810 – 1875), píšící pod pseudonymem Éliphas Lévi (Zahed), který mimo jiné vydal důležitou trilogii o magii: Dogma a rituál vysoké magie (česky 1919 ve zkráceném překladu), Dějiny magie (česky 1935, jen I. část) a Klíč k velkým tajemstvím (česky 1937 bez obrázků). Klasické tradice v magii shrnul ve svém díle francouzský okultista a lékař G. Encausse, publikující pod pseudonymem Papus (česky Základové praktické magie, 2. vyd. sv. I.-II.). Koncem 19. stol. pronikla do Evropy zejména z orientálních pramenů tantrické “levé stezky” sexuální magie, která silně ovlivnila dílo A. Crowleyho (1875 – 1947) a dnes je módním a dominujícím směrem západní magie. Směrem klasického hermetismu se ubírala francouzská škola Papusova, římská skupina “Ur” vedená vynikajícím hermetikem J. Evolou a pražská skupina hermetiků (P. de Lasenic – P. Kouhout, J. Kefer, a F. Kabelák). Německá magie (Th. Reuss, G. A. Gregorius – E. Grosche, Musallam – F. Sätler) šla cestou sexuální magie různě variované. Určitou syntézu této magie s jejími klasickými formami reprezentuje dílo na Západě velmi přeceňovaného F. Bardona. Významným představitelem severoamerické magie, rovněž převážně sexuální, byl P. B. Randolph (1825 – 1871) a Crowleyho žák, kriticky a synteticky orientovaný I. Ragardie (nar. 1907). Vyšší formu magie oživilo až po staletích dílo J. Kefera a Sadhu Mouniho, kteří se zabývali teurgií. Psychologizující zjednodušení praktické magie na “vizualizaci sigilií” představuje dílo O. A. Sparea (1886 – 1956), velmi blízkého A. Crowleymu, které směřuje ke stimilaci atavistických sklonů podle vzoru prastarých “dračích kultů” a principů “Zos – Kia”.


   V tomoto směru pokračuje i dílo Peter Carolla (Liber Null) a tzv. “anarchomagie” R. Dukese, která je jako zjednodušená “psycho-magie”, již namnoze jen předstíranou “magií” snobských “party”, vydávaných za kroužky “mágů”. Jazykem hermetismu řečeno: vyšší magie pracuje se 72 přírodními silami, které empirická věda nezná a které kabala označuje “božími jmény”. Bereme-li pak magii jako jednu z cest k rozšíření vědomí , jsou základní směry těchto cest naznačeny v tzv. kabalistickém stromu. Východiskem je sefira Malkuth fyzického světa Assijah, jejíž cesty směřují do astrálního trojúhelníka sefir Hod, Jessod a Necah světa Jecirah – je to tedy cesta astrální, jíž každá magie, i vyšší, počíná. Přímá je cesta saturnská k sefiře Jessod, signifikované Lunou. Podrobnější popis těchto cest, metod magie či jejich forem se vymyká rámci tohoto pojednání. Pokud je předmětem magie psychurgické působení na fyzický objekt, tj. jde o účinky ve fyzickém, resp. psychofyzickém světě, buduje se magický rituál na čísle, které vyjadřuje předmět evokace. Jinou formu má rituál při operaci nekromantické, který je individuální. Přesně stanoven je postup při evokaci živlových bytostí a démonů, při vytváření elementálů a v některých dalších případech. Černá magie je v podstatě založena na interakci animálních prapodstat operatéra s jejich astrálními larvami a égregory. Proto se operatér stává obvykle obětí silných astrálních vírů, které tyto égregory – démonické bytosti vytvářejí. Je tedy projekcí vlastního démonického nevědomí na astrální shluky, které mají afinitu k obsahu tohoto nevědomí. Proto se černá magie stává osudově destruktivní a její rituály jsou namnoze silně afektogenní a perverzní. Naproti tomu magie vysoká či božská (magia divina) je založena na komunikaci s vyššími duchovními inteligencemi (anděli, génii), vývojově vyššími než člověk, a jejím cílem je čisté poznání a nadpozemsky intenzivní estetické dojmy (proto je teurgii velmi blízké umění, zejména hudba). Magik v jistém smyslu pracuje tedy s vlastním nevědomím, s jeho hlubokými, fylogeneticky prastarými strukturami, které se personifikují v bizarních tvarových kontaminacích, ale komunikuje také s bytostmi mimolidské povahy.


   Vzniká nyní kardinální otázka po podstatě zjevů, které jsou magickou evokací realizovány. Názor kritiků okultismu je ovšem ten, že se jedná o čiré halucinace, vyvolané jednak celkovým psychickým rozpoložením operatéra, který zjevy napjatě očekává, a jednak působením narkotických kuřidel, jejichž vliv může posilovat ještě povinný půst a jiné faktory. Naproti tomu okultisté sami jsou ovšem zase přesvědčeni o reálné existenci těchto zjevů a pokládají je za materializované obrazy. Od konce šedesátých let, kdy proběhly příslušné parapsychologické experimenty, bylo potvrzeno, že představy a později i halucinace se mohou materializovat. Tím však celý problém ještě není vyřešen.

Jsou magické zjevy materializované představy operatéra, nebo jsou to snad existující quasifyzické entity?

Připustíme-li, že magie není jen zvláštním případem individuální metapsychologie a že tedy magik pracuje nejen se svým personifikovaným nevědomím, ale i s bytostmi jiného řádu, než jsou pozemští živočichové, tj. s bytostmi řádu astrálního a duchovního, je nutno připustit, že manifestace bytostí v magických evokacích mají materiální povahu a jsou nezávislé, alespoň relativně nezávislé na vědomí operatéra, tj. nejsou to pouhé halucinace ani materializované představy magika, nýbrž reálně existující materiální zjevy. Tyto materiální zjevy mají různé formy: jsou to především, jak už bylo uvedeno, zjevy bizarních živočichů nebo bytosti kontaminované z lidských a zvířecích tvarů, při projekci démonů jsou to často zjevy odporné a hrůzu vyvolávající, ale zásadně platí, že i démonické zjevy mohou být naopak příjemné a esteticky působivé. V průběhu evokace se vyvolaný zjev může měnit a přecházet z jedné podoby do druhé. Zjevy mohou být různě lokalizovány, pohybují se před čelem magického kruhu nebo kdekoli jinde v jeho blízkosti a jejich lokalizace může být usměrňována do tzv. “trojúhelníka zjevů”, který je narýsován před čelní stranou magického kruhu. Astrální bytosti ke svým projevům velmi často používají dýmu magických kuřidel, z něhož se jakoby formují. Právě tato skutečnost vyvolávala námitky kritiků magie, že jde o halucinace vyvolávané projekcí operatérových představ do obrazu dýmu kuřidel, asi jako promítáme určité představy do tvaru oblaků a jiných věmově nestrukturovaných podnětů, resp. že se jedná o iluze.


   Chybí tu však podstatný předpoklad vzniku vjemových iluzí, totiž ten, že podnětová precepční struktura je velmi proměnlivá (poměrně rychlý pohyb dýmu kuřidla a proměnlivost jeho tvarů a kontur). Zjevy lidských zvířecích či kontaminovaných tvarů nejsou ovšem jedinými zjevy při magických evokacích; uplatňují se zde dále efekty světelné a zvukové, zejména charakteristické zvuky připomínající kroky kolem magického kruhu, zvuky zvláštní, jakoby tlumené či z velké dálky přicházející vokální hudby, rytmické klepání nebo praskání, náhlé údery a ze světelných jevů zvláště charakteristické namodralé nebo nazelenalé světelné záblesky a jakési rychle vyšlehované světelné jazyky, zářící kulovité útvary, chuchvalce mlhy se zářícíma očima a jiné. Zvláštní třídu zjevů v evokativní magii tvoří neobvyklé přírodní úkazy, např. početné hejno černých havranů, hustý roj světlušek, útočící divoké zvíře apod. V teurgii jsou to i zjevy krajin, fragmentů různých scén, např. krátkodobý obraz skupiny tančících dívek atd. V podstatě jde o viditelnou materializaci “neviditelných entit”.


   Ve všech kulturách existují nějaké formy velmi primitivní magie, jež je vhodnější nazývat spíše čarodějnictvím nebo kouzelnictvím. Zcela zvláštním případem je tzv. šamanismus. Čarodějnictví je vlastně lidsky deformovanou, profanovanou magií, převážně “černou” (ale za jistých předpokladů velmi účinnou). Podobně existuje v každé kultuře nějaká více či méně vyspělá forma náboženství. H. Bergson (Dvojí pramen mravnosti a náboženství, Praha 1936) spatřuje ve vývoji konfabulační schopnosti člověka společný pramen náboženství, mytologie a magie, což je však problematické již tím, že magii omezuje Bergson jen na kult: Magie se liší od náboženství právě tím, že není kultem – a není ani vírou, protože ve své praxi musí být nutně aplikací určitého vědění. Otázku vztahu magie a náboženství zodpovídají ovšem různí teoretikové a filosofové náboženství různě: magie je pokládána za druh animismu, tj. primitivního náboženství. Náboženství je vyvozováno z magie nebo naopak magie z náboženství, přičemž magie je vždy kulturními antropology pokládána za znak kulturního primitivismu (T.-W. Danzel 1924 a další). Jako důvod tohoto hodnocení jsou uváděny naivní mantické techniky a amulety, nesmyslné “magické” úkony, jako je např. plivání, slaboduchá zaklínání apod. Raná stadia vývoje kultury nemůžeme pochopit bez magie, píše Danzel, a všude, v evropském středověku, ve staré Indii, Číně, Babylónu, ve starém Mexiku, Peru, Egyptě nacházíme bezpočet kultických, čarodějnických úkonů a předmětů, pokračuje dále tento interpret magie jako určitého systému pověr. Avšak ani Danzel, ani kdokoli jiný z těchto “kriticky pracujících” antropologů nevysvětluje trvalou existenci magie – a ani je nenapadne, aby k magii přiřadili též vynikající díla jejích klasiků. To, o čem píší, není totiž magie, jak ji chápe hermetismus, nýbrž jen její prostá, degenerovaná lidová forma. Jako pouhá pověra by však i toto lidové čarodějnictví muselo nutně zaniknout, neboť by nepřinášelo žádné výsledky, na něž je zaměřeno: víra spojená s praxí musí nutně podléhat zákonům psychologického zpevňování, tzn. že to, co nevede k cíli, nutně zaniká. Čarodějnictví se však udržuje až do současnosti – a i v zemích s vyspělou kulturou, jako jsou Itálie, Francie, Anglie a jiné, je čarodějnictví velmi rozšířeno. S přechodem kultury k technice však, podle Danzela, “magie” ustupuje do pozadí. Je pravda, že zaniká jako činnost veřejná, ale neztrácí se, a tak “homo faber” nenahrazuje nikdy “homo divinans”. Magické vědomí původního člověka je jen potlačováno a překrýváno jinými vrstvami psychiky, ale nikdy nezaniká plně a udržuje se jako jakési magické povědomí. Magické vědomí samo pak není symptomem primitivní mysli, ale mysli zcela specifické, která, jak zde již bylo uvedeno, umožňuje úzké sepětí člověka s přírodou. Různé – i okultní – teorie o původu magie se vzájemně zcela nevylučují: magie mohla být funkcí “třetího oka” (E. Dacqué 1924), ale mohli ji člověku přinést i “padlí andělé”, kteří “vábeni krásou lidských dcer sestoupili z nebe na zem”, na vrchol hory Hermonu, “počali k nim vcházet a učili je kouzlům, zaříkáním a řezání kořínků a dřev a vyjevili jim byliny”, plodíce s nimi “pokolení obrů” (Henochova kniha).

Atlantovští kolonizátoři Evropy pak mohli tyto poznatky o magii jen zdokonalit. Hypotéza “třetího oka”, které mělo být uprostřed čela, není zcela nesmyslná a existují zoologické i paleontologické důkazy o jeho existenci. Jeho pozůstatkem má být epifýza, jejíž funkce je dosud objasněna jen částečně. Vztah moderního člověka k magii může být v určitých případech funkcí fylogenetické paměti a nikoli funkcí primitivizace jeho myšlení. A tak je zcela sporné kulturně antropologické pojetí “magie”, jak je charakteristicky formulováno např. v Příručním slovníku naučném (Čs. akad. věd, Praha 1966, díl III., s. 12), kde je magie definována jako “(1) čarodějnictví, kouzelnictví, jeden z nejstarších elementů počátečního vývoje náboženství, fantastická víra v čáry a kouzla. Zakládá se na neznalosti přírodních zákonů a snaží se vysvětlit přírodní jevy představou, že existuje možnost, aby lidé pomocí kouzel a čar působili na okolní přírodu a jiné lidi (...) (2) primitivní obřady z této víry vyplívající”. Tato “poprava” magie je ubohá nejen jazykově, ale především tím, že ignoruje fakta i rozdíly mezi pojmy; podobá se tvrzení, že chemie je domácí příprava vína z pampelišek. Takové zjednodušené a zcela sporné pojetí magie nacházíma zejména u J. G. Farzera (Zlatá ratolest, Praha 1977 – čes. překl. zkráceného vydání jeho vícesvazkového díla The golden bough, London 1911 – 1915). Na něj navazovali francouzští badatelé H. Hubert a M. Mauss (Exquisse d‘une théorie génarale de la magie. Paris 1904). Frazer spatřoval v magii najen zárodek náboženství, ale i vědy a filosofie. Sám byl ve svých názorech pokračovatelem E. B. Taylora (Primitive culture); rozlišuje tři druhy “magie”: sympatetickou, homeopatickou a kontagiózní (přenosnou): první se opírá o představy o příbuzenství věcí, druhá o jejich podobnosti a třetí o působení styčnosti mezi věcmi. To znamená, že mezi příbuznými a podobnými věcmi, které spolu přišly do styku, se vytváří “magický vztah” a jedna z nich pak může působit na druhou. V pojetí přenosné “magie”, která je základem lidového čarodějnictví, se uplatňuje i princip “pars pro toto” (část za celek, tj. část věci reprezentuje věc celou), mimochodem ve své okultní účinnosti potvrzený experimenty A. de Rochase. Vyjadřuje fakt, že část reprezentuje celek, a tak i působení na část je působením na celek. Příkladem tohoto je kouzlo známé ve všech kulturách, “volt”: z hlíny nebo vosku se zhotoví soška osoby, která má být očarována, a impregnuje se něčím z těla osoby (vlasy, kusem látky z jejího oděvu apod.). Pak se tato soška-volt různě “týrá”, což se má projevit fyzickým poškozováním osoby, kterou volt reprezentuje. Jiný teoretik “magie” R. R. Marett (The threshold of religion, 1909) se pokusil vyložit vznik magie ze zvláštností emocionality primitivního člověka, jehož modelem, velmi sporným, má být mentalita určitých dosud přírodně žijících národů, ačkoli jsou nepochybně podstatné rozdíly mezi mentalitou pračlověka a současnými přírodně žijícími lidmi v australské buši nebo africkém pralese. Marett však nedokázal souvislosti hlouběji analyzovat, a tak mu magie, jako všem kulturním antropologům a etnologům, zůstala jen projevem psychologického primitivismu. Toto “primitivistické” – a neváháme říci primitivní – pojetí “magie” dovršil L. Lévy-Bruhl (La mentalité primitive, Paris 1922). Primitivní “magická” představa je podle těchto vědců vyjádřena zejména v pojmech “mana”, “orenda” a dalších, které v různých kulturách znamenají nadpřirozenou sílu ulpívající na různých předmětech. Z toho se vyvinul tzv. fetišismus jako jedna z nejprimitivnějších forem přirozeného náboženství a pojem “tabu” (nedotknutelnost takových předmětů).


   Okultní, resp. hermetické pojetí magie formuloval zejména její renesanční klasik H. C. Agrippa z Nettesheimu (De occulta philosophia, sv. I.-III., Colonia 1531 – 1533), podle něhož, jak bylo uvedeno již na začátku tohoto textu, se magie zakládá na tom, že všechny věci mají svou “duši” a vzájemně se přitahují nebo odpuzují. Znovu formuloval základní principy magie francouzský hermetik Éliphas Lévi (Dogme et rituel de la haute magie, Paris 1856): 1) lidská vůle je materiální reálná síla, která usměrňuje a podmiňuje realizaci imaginace; 2) zprostředkujícím činitelem mezi mágovou vůlí a její realizací ve fyzickém i metafyzickém světě je “astrální světlo”; 3) magie se uskutečňuje v rámci korespondence mezi mikrokosmem (člověkem) a makrokosmem (vesmírem), podle níž každý psychofyzický element člověka koresponduje s určitým elementem vesmíru a naopak každý prvek vesmíru a jeho dění je dán v psychofyzické struktuře člověka a je vyjádřen symbolem. Řečeno velmi obecně základní pojetí je hylozoismus, resp. panpsychismus: magie sama pak ve své činnosti vychází z možnosti působení jedné “duše” na jinou “duši”, což se děje prostřednictvím jejich astrálních podstat. Klíčovým pojmem magie je tedy astrál nebo astrální světlo, které je jakousi metafyzickou substancí světového nadvědomí, jakýmsi neviditelným substrátem životního dění či jakýmsi zvláštním biofyzikálním polem. Tento jednotný, filosofický základ magie je však v jejích různých kulturních formách vyjadřován různými termíny. Tak je třeba rozlišovat klasickou magii egyptskou, perskou a chaldejskou, dále magii řeckou a římskou, indickou a čínskou, magii černošskou a indiánskou a další. Novodobá magie evropská v sobě zahrnuje, kromě dalších vlivů, zejména magii kabalistickou, která tvoří relativně samostatný obor praktické magie, opírajíc se o aplikaci kabalistického pojetí světů na předmět magie v její praxi.

Z historie magie jsou známa v podstatě již jen jména jejích nejstarších představitelů: perský Ostanes, egyptský Petusirev, Zoroaster, gnostik Simon Magus. Legndární jsou thesalské čarodějnice, “čaroděj” Merlin, Numa Pompilius, doktor Johannes Faust (který však, jak dokázal C. Kiesewetter a jiní, byl historickou osobou), tajemný hrabě Cagliostro a další.


   Vlastní dějiny magie, v nichž se již lze opřít o ucelené prameny, začínají vlastně až teurgy alexandrijské školy z konce III. stol. po Kr. (Jamblichos, Porfyrios a Proklos); pokračují středověkou a renesanční magií s třemi klasiky: sponheimským opatem Trithemiem (J. von Heidenberg), jeho žákem H. C. Agrippou z Nettesheimu a Paracelsem (T. von Hohenheim). Renesanční magie pak vrcholí v díle anglického učence J. Dee (1527 – 1607). Faustovi (J. Sabelicus) je připisováno významné dílo Magia naturalis et innaturalis (1505; č. překlad II. části Magia innaturalis 1970). V téže době jsou v Evropě rozšiřovány proslulé Šalamounovy klíčky a jiné příručky evokativní magie, tzv. grimoáry, většinou bezcenné. Teprve na konci 19. stol. je v pařížské knihovně Arsenalu objevena významná příručka praktické magie – Abramelnova kniha o posvátné magii a ještě mnohem později arabský Necronomicon.


   Na konci 19. stol. dochází k oživení zájmu o magii v okultních řádech The Golden Dawn (Zlatá Jitřenka 1889) a Ordo Templi Orientis (Řád orientálních templářů), jakož i mezi francouzskými martinisty, z nichž vzešel řád Rose-Corix-Cabbalistique (1888) v čele s S. de Guaitou (1861 – 1897), duchovním žákem novodobého klasika magie Éliphase Léviho. Z těchto řádů a z americké hermetické společnosti Eulis (P. B. Randolph) se pak vyvinula současná euroamerická magie, převážně sexuální. Posledními známými praktikujícími a současně publikujícími magiky byli český okultista F. Bardon (U1958) a zejména předčasně zemřelý J. Boucher.

Magie reprezentuje nejvyšší hermetickou vědu a současně empirické potvrzení hermetického pojetí světa a člověka. Magický obraz světa, který podává, dalekosáhle přesahuje “skutečnost” zachycovanou empirickými vědami, tj. konvenčním způsobem myšlení a známými lidskými smysly a jejich znásobením vědeckými aparaturami. Ačkoli magie a věda, majíce různý předmět studia a různé metody zkoumání, se od sebe v mnoha směrech liší, dochází i k jejich určitému sbližování – jakmile věda narazí na nevysvětlitelné jevy a sezná, že je nucena zavést pro explanaci těchto jevů hypotézy, které jsou velmi blízké pojmům klasické magie, ačkoli jsou vyjadřovány jinými slovy. Tak vznikla tzv. transpersonální psychologie, která proniká do mimoempirické oblasti lidské psychiky a zahrnuje dnes i studium magie v její klasické a nikoli již zvrhlé podobě. Magické pojetí světa však souvisí s magickým vědomím, tj. s vědomím rozšířeným o zkušenosti čerpané z magické praxe. Proto pro mnoho lidí zůstane svět magie zabydlený démony a skřítky, tajemnými signaturami, plazivými fluidy a půlnočními květy, duchy stromů a oživlými roklemi, nočními tanci vil, bytostmi snů a myšlenek a všemi těmi rekvizitami zdánlivě naivního romantismu jen absurdní fantazií, jitřenou hlubinami neukojených přání, jakoby skutečností byl jen každodenní život, jímž se dnešní člověk stále více a více vzdaluje své bytostné podstatě. Nikdy ale neztratí svou touhu po “velké zkušenosti” a své vzpomínky na autentickou “velkou zkušenost” své prehistorické existence jako “homo divinas”.

Zdroj: Lexikon magie - Milan Nakonečný

Vydalo nakladatelství Ivo Železný, 1995. Druhé, rozšířené vydání.

unsplash